number two

10. září 2015 v 0:05 | Marceline |  letters
23:23.
Prázdné dny plné smutku a melancholie, hudba hrající 24/7. Ztrácím veškerou inspiraci ke psaní. Znovu musím chodit do školy, každým dnem panikařím víc a víc. Pohledy spolužáků. Proč se lidi starají, když je jim to ve skutečnosti ukradené? Aby byli v obraze. Nechci, aby se na mě dívali. Nechci, aby mě učitelé vyvolávali. Nechci, aby si někdo vůbec všiml, že tam jsem. Chci sedět v poslední lavici, a mám pravý opak. Viníkem je můj metr padesát šest. A půl centimetru. Klidně se učit budu. Jen nechci, aby se mnou kdokoliv mluvil a bavil se semnou. Kniha v ruce a oči klouzající po natištěném textu. Mobil v ruce. Aplikace Tumblr se zastavila.
Kresby propiskou v sešitu češtiny. Neříkej mi, že je to normální. Není. V ničem si nejsem jistější, jako v tom, že tohle není normální. Všechno jsou jen iluze a zbytečné cíle, kterých stejně nikdo nikdy nedosáhne. Bez pointy.
Mamka mě přihlásila do základní umělecký školy ve výtvarném oboru. Stejně tam jdu jen kvůli následně vyšší šanci přijetí na uměleckou školu, na kterou fakt chci. Jinak by mě tam nedostali ani za milion. Nechci chodit mezi lidi.
Nikdo, kdo mě zná, mě vlastně vůbec nezná. Nikdo nezná to pravý, špatný, děsivý, otrávený a sebezničující já. Jsem špatný člověk se špatnými vlastnostmi. To ale už nikdo neví. Protože mě nikdo nezná. Jenom ty.
23:51.
Do konce mýho života chci psát. Cokoliv. Můžu si klidně vypsat všechny svý myšlenky, až mi nakonec nezbydou žádné, a já budu mít konečně pokoj. Anebo taky kreslit. Chci kreslit úplně všechno. Chci psát úplně o všem. Tohle je něco, co mě fakt moc baví. Nechápu, jak jsem mohla přestat. Ale teď už zase píšu a je to jediný důvod, proč se cítím dobře. V příštím dopise budu popisovat tebe. Jsi moje opravdová kamarádka a důvod, proč píšu. Jsem blázen. No jo. Už to tak asi bude.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama