Emoce a jiné nesmysly

17. srpna 2015 v 0:02 | Marceline |  diary

Já vím, že tohle bylo před nějakou dobou téma týdne (to před-minulé, tuším?), já se k tomu ale nestihla vyjádřit. Teď přesně vystihuje to, co v tomhle článku bude. Takže se omlouvám za vypůjčení téma týdne, které už není aktuální.

Blog píšu pro sebe. Nechci psát články každý den. Zaprvé na to nemám čas, zadruhé bych hodně brzy přišla o veškeré nápady.
Já psát nemohla. Nejsem na tom psychicky nejlíp. A s rádoby utěšováním typu "tohle je v tvém věku normální" za mnou ani nechoďte. Není to normální.
Nevím proč? Ale nějak prostě nemám potřebu vypisovat se na blog. Nesnesu jen pomyšlení, že to bude veřejně napsané na internetu, a kdokoliv, klidně i lidi z mé školy, by si to mohli přečíst. Prostě ne. Kdybych to tu napsala, řekli byste mi, že jsem blázen. Protože asi jsem. Jsem malá, psychicky narušená blbka.


"Art never comes from hapiness."
To je ten nejpravdivější citát, jaký jsem kdy četla. Prostě je to tak. A nemyslete si, že když nejsem na blogu, nepíšu. Protože já píšu. Já píšu pořád. Pokaždé, když jsem na počítači, vlastně i když na počítači nejsem. Beru to jako dobrovolnou práci, za kterou nic nemám (možná tak umím lépe formulovat slova). Mám z psaní radost, chápete? (chci vám jen říct - nejsem žádná strašně moc badass třináctiletá hipsterka out of society. Já taková opravdu nejsem, dobře? Nemyslete si to o mě prosím. Irituje mě to. Já tohle nedělám schválně, nechci být cool ani in, nemám swag. Respektujte prosím fakt, že taková nejsem. Děkuji.) Psaní, kreslení a čtení knih/textů z tumblr/poezie/idk, je pro mě vysvobození, jestli se to takhle dá říct. Nemusím ani myslet, nemusím mluvit, nemusím dělat absolutně nic, jen píšu/vnímám text z papíru. Neuvěřitelně mě to baví.

Konečně jsme se dostali k jádru článku. Tímhle článkem jsem prostě chtěla říct… no… to, co už je v názvu článku. Super. Končím, jdu pryč.
.
.
Ještě jste tu? To je dobře. Protože já pokračuju.
Nechci taková vůbec být. Chci být optimista, přes všechno možné. Já mám ale obrovské sklony k pesimistickému myšlení. Díky tomu pesimistickému myšlení jsem si ale uvědomila jednu věc.
Emoce jsou neuvěřitelné nesmysly. Ať už jde cokoliv. Možná mi to jen našeptávají hlasy v mé hlavě, kdo ví. Mám pocit, jako by byly všechny moje emoce zavřené v kleci. Nedokážu o nich ani přemýšlet. Já ale nejsem smutná. Fakt ne. Jsem jenom unavená.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama