Knižní výzva na rok 2016

11. ledna 2016 v 0:02 | Marceline |  books

Je tu nový rok a s ním i další knižní výzva od Ells. Jejích výzev se se účastním od roku 2014, ale s jiným blogem, který je už smazaný. Tento rok se budu účastnit s počtem 70 knih, což je cca 6 knih za měsíc. Na moje poměry je to dost vysoké číslo. Držte mi palce, chci se vidět. :d

 

Lemmy Kilmister

3. ledna 2016 v 0:02 | Marceline.
Postupně nám umírají legendy. Rozhodla jsem se mu věnovat alespoň článek. Rest In Peace, Lemmy.


Lemmy byl narozen jako Ian Fraser Kilmister 24. prosince 1945. Byl zakladatel metalové skupiny Motörhead. Svět opustil čtyři dny po oslavě 70. narozenin, 28. prosince 2015. Bojoval s agresivní formou rakoviny. Dva dny po oslavě narozenin mu bylo o rakovině sděleno.


lyrics
I'm living on an endless road
Around the world for rock and roll
Sometimes it feels so tough
But I still ain't had enough
I keep saying that it's getting to much
But I know I'm a liar
Feeling all right in the noise and the light
But that's what lights my fire

Hellraiser, In the thunder and heat
Hellraiser, Rock you back in your seat
Hellraiser, And I'll make it come true
Hellraiser, I'll put a spell on you


r. 2015

1. ledna 2016 v 1:36 | Marceline |  diary
V roce 2015 se mi rozpadla rodina.
V roce 2015 jsem přišla o můj největší koníček - tancování.
V roce 2015 jsem odkopla kamarády.
V roce 2015 jsem přestala blogovat.
V roce 2015 jsem začala nenávidět svoji bývalou nejlepší kamarádku.
V roce 2015 jsem začala nenávidět moje spolužáky.
V roce 2015 jsem propadla na největší dno, na jaké jsem jen mohla propadnout.
V roce 2015 jsem zažila většinu těch nejhorších údálosti mého života.
V roce 2015 jsem se psychicky zhroutila.
V roce 2015 mi řekli, že jsem blázen.
O roce 2015 bych mohla pokračovat dál.
Rok 2015 byl na hovno.

Rok 2016 bude podobný.
Rok 2016 bude lepší.
Doufám.
 


Neidentifikovatelné nic.

20. prosince 2015 v 22:20 | Marceline |  bullshits
Možná se ptáte, co se s blogem vlastně stalo. Možná vás tímhle článkem potěším, možná budete bouřlivě oslavovat, možná vás taky zklamu. Blog jsem nezrušila. Vlastně jsem ho jen dočasně pozastavila, a neinformovala vás o tom. Byla to spíš totální hysterická rekonstrukce. Potřebovala jsem klid. Klid na promyšlenou. Na promyšlenou o tom, co udělám. Je mi líp, ale ne úplně. Proto potřebuju blog obnovit. Potřebuju psát. Strašně mi to chybí. (A taky někde potřebuju vypsat svoje fangirl feels, ups. Za normálních okolností bych to psala na twitter, ale 140 znaků.)
Ono bude celkem těžký mít teď nějaké čtenáře. Tenhle blog už nejspíš totiž nikdo nečte, ups. Celkem dost jsem to a tou neaktivitou zkazila, takže si budu psát blog radši pro sebe..
Určitě bych teď ráda psala knižní recenze. Taky tu budu vypisovat svoje fangirl feels, jak už jsem jednou říkala.
Taky jsem trochu poupravila vzhled. Jak se tak znám, mám ale pocit, že mi vydrží nanejvýš měsíc, ale nechci nic zakřiknout. Je spíš provizorní.
Prozatím jen zdravím své neexistující čtenáře<3
with love, Marceline.

number two

10. září 2015 v 0:05 | Marceline |  letters
23:23.
Prázdné dny plné smutku a melancholie, hudba hrající 24/7. Ztrácím veškerou inspiraci ke psaní. Znovu musím chodit do školy, každým dnem panikařím víc a víc. Pohledy spolužáků. Proč se lidi starají, když je jim to ve skutečnosti ukradené? Aby byli v obraze. Nechci, aby se na mě dívali. Nechci, aby mě učitelé vyvolávali. Nechci, aby si někdo vůbec všiml, že tam jsem. Chci sedět v poslední lavici, a mám pravý opak. Viníkem je můj metr padesát šest. A půl centimetru. Klidně se učit budu. Jen nechci, aby se mnou kdokoliv mluvil a bavil se semnou. Kniha v ruce a oči klouzající po natištěném textu. Mobil v ruce. Aplikace Tumblr se zastavila.
Kresby propiskou v sešitu češtiny. Neříkej mi, že je to normální. Není. V ničem si nejsem jistější, jako v tom, že tohle není normální. Všechno jsou jen iluze a zbytečné cíle, kterých stejně nikdo nikdy nedosáhne. Bez pointy.
Mamka mě přihlásila do základní umělecký školy ve výtvarném oboru. Stejně tam jdu jen kvůli následně vyšší šanci přijetí na uměleckou školu, na kterou fakt chci. Jinak by mě tam nedostali ani za milion. Nechci chodit mezi lidi.
Nikdo, kdo mě zná, mě vlastně vůbec nezná. Nikdo nezná to pravý, špatný, děsivý, otrávený a sebezničující já. Jsem špatný člověk se špatnými vlastnostmi. To ale už nikdo neví. Protože mě nikdo nezná. Jenom ty.
23:51.
Do konce mýho života chci psát. Cokoliv. Můžu si klidně vypsat všechny svý myšlenky, až mi nakonec nezbydou žádné, a já budu mít konečně pokoj. Anebo taky kreslit. Chci kreslit úplně všechno. Chci psát úplně o všem. Tohle je něco, co mě fakt moc baví. Nechápu, jak jsem mohla přestat. Ale teď už zase píšu a je to jediný důvod, proč se cítím dobře. V příštím dopise budu popisovat tebe. Jsi moje opravdová kamarádka a důvod, proč píšu. Jsem blázen. No jo. Už to tak asi bude.

Proč ne

27. srpna 2015 v 0:02 | Marceline |  diary
"Milá Marceline, co takhle už konečně přidat článek na blog?"
Námitka! On tu ale článek byl, jenom jsem ho smazala, lol. Nějak jsem si chtěla užívat prázdniny a… zas kecám, haha. 28 dní nebyl článek, jsem strašná. Utěšuje mě jen myšlenka, že blog píšu pro sebe a neberu to jako povinnost. Když článek psát nechci, nebude.
Dneska (včera? - ve středu) jsem si zase pohrála se vzhledem. Absolutně ale absolutně netuším, jak jsem to udělala. Fakt, na tohle jsem strašná lama. who cares. Líbí se mi moc a jsem s ním spokojenější než s tím minulým. Řekla jsem si, že když už mám ten nový vzhled proč nenapsat taky nový články. Tak jsem teda tady a budu vás zase prudit.
Nevím proč? Ale teď nějak prostě nemám potřebu vypisovat svoje myšlenky na blog. Nesnesu jen pomyšlení, že to bude veřejně napsané na internetu, a kdokoliv, klidně i lidi z mé školy, by si to mohli přečíst.
A nemyslete si, že když nejsem na blogu, nepíšu. Protože já píšu. Já píšu pořád. Pokaždé, když jsem na počítači, vlastně i když na počítači nejsem. Beru to jako dobrovolnou práci, za kterou nic nemám (možná tak umím lépe formulovat slova). Mám z psaní radost, chápete? Tohle bych si klidně dokázala představit jako nějakou opravdovou práci, dokonce si to představuju ráda.
Ono to zní tak strašně egoisticky, ale jsem strašně kreativní člověk. Je to snad jediná věc, kterou mám na sobě ráda. Z psaní, kreslení a čtení knih/textů z tumblr/poezie/idk, mám neuvěřitelnou radost, jestli se to takhle dá říct. Nemusím ani myslet, nemusím mluvit, nemusím dělat skoro vůbec nic, a neuvěřitelně mě to baví. Taky jsem znova začala fotit. Možná přidám i nějaký artworks a tak.

Emoce a jiné nesmysly

17. srpna 2015 v 0:02 | Marceline |  diary

Já vím, že tohle bylo před nějakou dobou téma týdne (to před-minulé, tuším?), já se k tomu ale nestihla vyjádřit. Teď přesně vystihuje to, co v tomhle článku bude. Takže se omlouvám za vypůjčení téma týdne, které už není aktuální.

Blog píšu pro sebe. Nechci psát články každý den. Zaprvé na to nemám čas, zadruhé bych hodně brzy přišla o veškeré nápady.
Já psát nemohla. Nejsem na tom psychicky nejlíp. A s rádoby utěšováním typu "tohle je v tvém věku normální" za mnou ani nechoďte. Není to normální.
Nevím proč? Ale nějak prostě nemám potřebu vypisovat se na blog. Nesnesu jen pomyšlení, že to bude veřejně napsané na internetu, a kdokoliv, klidně i lidi z mé školy, by si to mohli přečíst. Prostě ne. Kdybych to tu napsala, řekli byste mi, že jsem blázen. Protože asi jsem. Jsem malá, psychicky narušená blbka.

Strašidla v mojí hlavě

30. července 2015 v 0:01 | Marceline |  myself
Když jsem byla malá, nikdy jsem se strašidel pod postelí nebála. Měla jsem postel, pod kterou nebylo moc místa. I teď máme v pokoji dvoupatrovou postel, pod kterou jsou jen úložné prostory. Nikdy mě ani nenapadlo, že by pod postelí nějaké strašidla mohly být. Bála jsem se jen strašidel ve tmě, viděla jsem je tam každou noc. Bála jsem se usnout, protože jsem si myslela, že až usnu, tak mi škaredě ublíží. A upřímně? Ještě pořád je vidím. Rostou se mnou. Jsou děsivější a děsivější, a jediný jejich cíl je ubližovat mi. To strašidlo jsem já. Žije ve mně, proto ho vidím kdekoliv, kde usínám. Je to jen nějaký pitomý výplod mého mozku. Možná za to může příliš hororů, na které jsem se podívala. Odnesla jsem si z nich pár menších fobií, jako třeba strach z dvoudveřových skříní. Za tohle může horor V zajetí démonů, který je natočený podle skutečné události. Přesto mě tohle téma neuvěřitelně fascinuje. Moc ráda se bojím. Miluju horory a seriály jako je např. American Horror Story. Miluju ten pocit napětí, kdy čekám, jestli na hlavní hrdinku něco vyskočí nebo ne. Takže se dá říct, že si za to snad můžu sama. Když ale zvládnete oddělit to, co je reálné od toho, co vám pustoší mysl, všechno, čeho jste se do té doby báli, zmizí. Většinou stačí jen podívat se do tmy a rozsvítit světlo, příšera s krví podlitýma očima zmizí a všechno co uvidíte je oblečení poházené na kancelářské židli. Ničíme se sami a dobrovolně. Ty strašidla nejsou nikde kolem nás. Ani pod postelí, ani ve tmě. Jsou jen v naší hlavě, a právě tohle nám může ublížit nejvíc. Je třeba si uvědomit, že se ničíme sami, a ty příšery jsou výplodem naší mysli zblázněné vymyšlenými pověstmi a horory. Mám ráda tmu, ale zároveň se jí bojím. Bojím se toho, co je v ní, samotná tma mi přijde úžasná a fascinující. Bojím se toho, co je v mé hlavě. Uvědomuju si to. Strašidla jsou ve mně a pronásledují mě úplně všude, kam se jen hnu. Straším sama sebe. Moje strašidlo už nejspíš vyhrálo.

"We stopped checking for monsters under our bed when we realized they were inside us."

Prázdninové plány

28. července 2015 v 8:12 | Marceline |  diary
Asi bych se už možná mohla po měsíci ozvat. Přesněji po měsíci a třinácti dnech. No, jsou totiž prázdniny a já měla moc... práce... jo... Heh. Ani hovno. Tohle je přesně to, o čem chci dneska psát.
Každý si prázdniny představuje jako nekonečnou zábavu, výlety, přespávačky u přátel a nezapomenutelný zážitky. Můj největší zážitek z těchto prázdnin je, když jsem před týdnem přečetla za den 200 stran čistého textu knihy. Moji veškerou prázdninovou zábavu představují knihy, tumblr, anime a seriály, psaní, focení a kreslení. Snažím se dělat všechno, na co přes školní rok nemám náladu nebo čas (stejně jsem většinou jenom líná - můj školní den vypadá tak, že přijdu ze školy, učím se a jdu spát.) Vy to vlastně ani nevíte, ale právě se nacházím v Chorvatsku, a to už devátým dnem. V sobotu odjíždíme domů. Je to tu fajn, ale doma je prostě doma. (Kecám, je to tu super, mám super podmínky pro čtení, kreslení, psaní i focení, jen tu je moc pomalý internet, což je taky jeden z hlavních důvodů, proč nejsou články a nejsou ani přednastavené) Když o tom tak přemýšlím, možná bych mohla přidat i fotky, ale do toho se mi nějak moc nechce, radši bych si založila čistě jen fotoblog… No nic, už píšu z cesty. Chtěla jsem psát o plánech na prázdniny. Když řeknete, že jste na prázdniny neměli velké plány, na 98% kecáte.


Kam dál